HOME


Tento web vznikl čistě jako informační a slouží mě a mým přátelům a chovatelům.Většina článků pochází z dostupné literatury a nebo z informačních serverů (wikipedie atd.)

Pokud jsem zveřejnil něčí autorizovaný článek tak se dopředu omlouvám a po kontaktu okamžitě článek nebo fotografii smažu..Zde můžete nově vložit fotku vašich ptáků  breticek

Vítejte na webu o chovu agapornisů

Rodové jméno se skládá ze starořeckého slova agáve = láska a órnis = pták, což doslovně přeloženo znamená pták lásky. Právě proto jej v Anglii nazývají Love Bird. V Německu získal název Der Unzertrennlicher a v Rusku něrozlučnik. Rod Agapornis zahrnuje 9 druhů, z nichž 8 žije na africkém kontinentu jižně od Sahary a devátý nalezneme na ostrově Madagaskar a jeho přilehlých ostrůvcích Anjuan, Mauritius a Rodriguez. U každého druhu je známo několik poddruhů (subspécií). V klecích a voliérách českých chovatelů nejčastěji nalezneme největšího zástupce tohoto rodu, agapornise růžohrdlého (Agapornis roseicollis). Rozdus znamená latinsky růžový a collum = hrdlo. Poprvé jej popsal v roce 1817 Vieillot. Jeho celková délka je 175 mm, křídla 110 mm a ocas 50 mm. Hlava je velká, u samců s vyklenutým čelem a silným zobákem, který není tak dobře zatažen jako u ostatních druhů. Nesmí ale také vyčnívat. Okruží kolem očí je úzké. Vpředu je růžovočervená a tvoří jakousi škrabošku. Karmínově červená barva čela zasahuje až za oči, proti ostatní růžovočervené barvě má být jasně ohraničena. Oko je tmavohnědé s úzkým bílým okružím. Záhlaví je světle olivově zelené. Zobák u kořene světlejší, pak žlutozelený s černou špičkou. Záda jsou rovná bez vyklenutého kostrce a rovný ocas, od týla světle zelená pokračuje přes záda ke světle modrému kostrci a stejně barevným vrchním ocasním krovkám. Spodní část těla má linii hrdlo – prsa – břicho mírně klenutou bez vystupujících prsou a visícího břicha. Prsa a břicho jsou žlutozelené. Dobře přiléhající křídla se nesmějí křížit, končit za kostrcem. Jsou stejně zbarvená jako světle zelená záda, ale mají tmavší odstín. Letky jsou černé se zeleným lemováním. Ocas je široký, zakulaceně ukončen, zelený s černým pruhem před světle modrým lemem na konci pera. Běháky jsou modrošedé s černými drápky, stehna opeřená, žlutozelená. Pohlavní rozdíly ve zbarvení žádné nejsou. Tělesně je samička větší, s kulatější hlavou. Samec má hlavu hranatější, na temeni k záhlaví plošší, takže se oko zdá být umístěno výše.
Růžohrdlí mají svůj domov v jižní a jihozápadní Africe, zvláště v Kafersku, Velké Namě, Damaře, Angole, Namibii, od Benguelly až k severnímu břehu Oranžové řeky. Žijí také u jezera Okavanga a Mhami i na jihovýchodě a také v oblasti Zambezijské. Jsou závislí na vodě a nalezneme je v pohořích i na rovině. Jejich hnízda byla nalezena ve skalních puklinách na příkrých svazích, ale také v zavěšených uměleckých dílech vrabců pospolitých a snovačů (Philetairus socius). K přenocování s oblibou vyhledávají také hnízda snovačů (Plocepasser mahali). V jihozápadní Africe jich žije značné množství a nadělají hodně škod na kulturních plodinách. Na krátké vzdálenosti rychle přeletují v menších hejnech. Za potravou nebo k vodě překonávají i větší vzdálenost. Při letu i při vyrušení a vzlétnutí vydávají ostrý pronikavý křik. Jejich potravou jsou různé bobule a větší semena. Jejich hlas při vábení zní jako yk-yk, opakuje ho dvakrát až třikrát, pomalu, ale hlasitě. Jejich varovné volání je podobné, avšak mnohem rychlejší se 20 slabikami a málo důrazně. Poděšeni křičí šrík-šrík, při hádce krít – krít, několikanásobně v různých tóninách, podle stupňování jejich hněvu.
Jejich první chov v Evropě začal v roce 1860, když je dovezl Carl Hagenbeck. Již v roce 1869 zahnízdili v berlínském Akvariu a tento úspěch popsal ve svém díle Život zvířat A. E. BREHM, tehdejší ředitel Akvária.
Koncem roku 1957 k nám bylo znovu dovezeno několik párů z Nizozemí a z anglické Estonské farmy. Jejich cena byla tehdy poměrně vysoká. Vlivem dobrých podmínek, které pro ně naši chovatelé vytvořili, jsou dnes velmi rozšířeni a jejich cena je dostupná. Protože růžohrdlí jsou dobrými rodiči, jsou vhodní především pro začínající chovatele. Pro chov není zapotřebí velký prostor. Postačí klec alespoň 70 cm dlouhá, 40 cm široká a 50 cm vysoká. Pokud klec bude potažená pletivem, musí být ze silnějšího drátu, aby ho ptáci nepřekousali.


Růžohrdlí s oblibou hnízdí v budkách zhotovených z vykotlaného kmene, spokojí se však s budkou vyrobenou z prkének, která má základnu 20×20 cm a výšku 35 cm. Vletový otvor do budky má průměr 5,5 cm. Budku zavěsíme vždy raději do stínu. Na přímém slunci je totiž v hnízdě nadměrné sucho, takže zárodky ve vajíčku nedostatkem vlhkosti odumírají. Do dna budky je vhodné vyvrtat několik malých otvůrků a postavit pod dno misku s mokrou rašelinou, aby v létě zaručila stálou vlhkost. Rašelinu ovšem musíme pravidelně vlhčit. Pokud je v místnosti sucho, umístíme na podlahu plastovou nádobu naplněnou dřevěnými pilinami z měkkého dřeva, které budeme každý den zalévat vodou. Zvýšíme tím vlhkost a dosáhneme lepší líhnivosti vajec.
Abychom skutečně chovali pro radost a krásu, růžohrdlé kupujeme u svědomitého chovatele. Již v 60 letech 20 století se u některých chovatelů vyskytli ptáci s nežádoucími vlastnostmi. První z nich je tzv. francouzské pelichání, kdy výletkům krátce po opuštění budky vypadnou ruční letky a stanou se z nich skokani. Naštěstí pro české chovatelství nikdo v roce 2006 neoznámil veterinárnímu lékaři výskyt tohoto onemocnění. I přes tuto skutečnost je nutné se mít na pozoru. Nejen u růžohrdlých, ale také u jiných druhů papoušků se vyskytují rodiče, kteří svým potomkům v budce oškubávají peří. Prodávajícího chovatele je účelné navštívit v době, kdy hnízdní budky jsou plné mláďat. Na požádání nám jistě otevře budku a ukáže, v jakém stavu se mláďata nachází. Jakmile zjistíte, že mláďata v budce jsou oškubaná, od takového chovatele nedoporučuji kupovat.
Chovatel Werner Helm z Lipska měl rodičovský pár, kde především samice oškubávala své potomky. Rozhodl se mláďata rodičům odebrat a uměle je dokrmit. Při následujícím hnízdění chovatel odebral škubajícímu páru celou snůšku vajec a podsadil je pod zaručeně zdravý a spolehlivý adoptivní pár. Chůvy vzorně splnily svoji povinnost a na bidlo přivedly 4 krásně opeřená mláďata. Z nich si chovatel Helm vybral dvě samičky pro další chov v následující sezóně. Spářil je se dvěma samci, kteří s oškubáváním peří nikdy nepřišli do styku. A výsledek? Tyto mladé samičky opět škubaly peří svým potomkům i přesto, že samy nikdy nebyly oškubávány. Nezbylo nic jiného, než tyto mladé samičky i jejich biologické matky vyřadit z chovu.
Dalším nešvarem papoušků včetně růžohrdlých agapornisů je skutečnost, že jedinec oškubává peří sám sobě. Předseda německého klubu chovatelů Papoušků rodů Agapornis – Forpus pan Rudolf Vogler z Oberpoerlitz se rozhodl provést pokus s vypuštěním 15 párů růžohrdlých do volné přírody v době od jara do podzimu. Deset párů bylo naprosto zdravých z vlastního odchovu. Zbývajících 5 párů byli ptáci, které pan Vogler koupil od různých chovatelů žijících u hranice Odra – Nisa. Vyznačovali se tím, že sami sobě oškubávali peří. Vypuštění na svobodu okénkem ve stěně voliéry bylo poprvé uskutečněno teprve tehdy, když všech 15 párů mělo v budkách vylíhlá mláďata. Ve volné přírodě ptáci nalezli vše potřebné pro sebe i mláďata. Podstatná a důležitá byla ta skutečnost, že každý jedinec z 5-ti párů se oškubával i nadále. Zatímco se 10 zdravých párů bez úhony dožilo podzimu, 4 oškubané páry pochytal krahujec. Pátému páru zachránil chovatel život tím, že jim neumožnil výlet do volné přírody. Z daného vyplývá, že ptáky, kteří se oškubávají nebudeme kupovat a zařazovat do chovu.
Především začínající chovatelé kupují takové růžohrdlé, kteří mají po celém těle a na křídlech nepravidelné karmínové skvrny, které se různě spojují a tvoří větší plochu. Při nejbližším pelichání se chovatel – začátečník, který nově zakoupené ptáky nekrmil semencem a slunečnicí, dočká velkého překvapení. Z téměř červených jedinců se stanou ptáci normálně zelení. Ačkoliv se dobře živení růžohrdlí dožívají 15 i více roků, ptáci jednostranně krmení semeny s vysokým obsahem tuků hynou ve 2–3 letech. U červeně zbarvených, popř. strakatých s červeným barvivem se v žádném případě nejedná o mutační ptáky. Ani tito odchylně zbarvení ptáci nepřinesou svému majiteli radost.
Nově zakoupené ptáky nejprve umístíme do karanténní klece. Zpočátku jim podáváme stejné krmivo, jaké měli u původního majitele. Posléze omezíme příjem semence a slunečnice. Postačí jedno zrno denně jako zákusek. Hlavním krmivem, složeným ze suchých semen bude proso v různých barevných odstínech, lesknice, mohár, niger a oves, které budou přijímat z automatického krmítka. Tato semena budeme v misce nabízet také naklíčená, kdy klíček nepřesáhne délku 3 mm. V létě jim předložíme nezralé klásky trav a obilí v mléčné zralosti, především kukuřičné klasy (palice). Zelené krmivo bude tvořit jitrocel, lipnice, smetánka lékařská, ptačinec-žabinec, mrkvová nať a špenát. Nedoporučuji krmit kupovaným hlávkovým salátem, po kterém mají zažívací potíže. Mají rádi rozkrojené jablko a mrkev. Jedenkrát týdně dostanou měkký žír, složený z natvrdo vařeného a nadrobno rozsekaného vejce, piškotu, sucharu, sušeného mléka, to vše posypané nastrouhanou šťavnatou mrkví a směsí vitaminových přípravků a minerálů. V další misce budou mít jodovou kostku a holubí kámen. Ve velké lahvi od okurek, která bude naplněná vodou, bude zasunuto několik desítek slabých proutků košíkářské vrby. Každý den položíme na dno klece jeden proutek, se kterým se začnou ihned zabývat. Pít budou z automatické napáječky modře zbarvenou vodu s rozpuštěnou tabletou přípravku Cholesol. Protože se rádi koupají, dáme jim na dno klece nízkou misku s vodou, kterou k večeru odstraníme společně s nespotřebovaným měkkým žírem. Pokud celá karanténa skončí dobře, můžeme nově získané ptáky přemístit do větší klece nebo voliéry. Především začínající chovatelé se dopouštějí hrubé chyby, když nové ptáky pustí do již obsazené klece nebo voliéry. Potom se diví, když skupina růžohrdlých se vrhne na nově příchozí a zabije je. Chovné páry nebo skupiny si bedlivě střeží své teritorium a nové jedince považují za vetřelce. Zkušení chovatelé z tohoto důvodu vypustí do větší klece či voliéry všechny růžohrdlé najednou a dají jim na výběr dvojnásobný počet hnízdních budek. Kroužkované růžohrdlé s rodokmeny zařazujeme do chovu přibližně ve věku 12 měsíců. Je znám případ, kdy sameček byl schopen oplodnění již ve věku 80 dnů. To však nesmíme dovolit. Pokročilí chovatelé si vybudovali v blízkosti rodinného domu zděné chovatelské zařízení, do kterého je zavedeno ústřední topení. K jedné stěně budovy přiléhají 2 m vysoké, 1 m široké a několik metrů dlouhé voliéry. V přiléhající stěně se nachází 1 m vysoké okno a nad ním výlet s ovládanou uzávěrkou. Ještě před vpuštěním ptáků do chovného boxu je nutné zabílit skleněnou okenní tabulku vápennou směsí. Čiré sklo by totiž ptáci vnímali jako volný prostor a snažili by se do něho v plné rychlosti narazit. Mohli by se nejen zranit, ale také zabít. Teprve po skončení chovné sezóny vápennou směs smyjeme a na okno připevníme rámeček s hustým pletivem. Celá řada chovatelů si nedělá starosti se sestavováním chovných párů. Do větší klece či voliéry najednou vypustí 4 jedince a očekává, že páry se vyberou samy. Ačkoliv se ptáci rodu Agapornis nazývají v mnoha jazycích nerozluční, dokáže být mužský jedinec své vyvolené nevěrný a během několika dnů oplodní nejen svoji družku, ale také zbývající 2 samice. Nejprve přiletí do těsné blízkosti samičky a začne jí probírat peří na hlavě a šimrat za ušima. Pokud je samička svolná, dojde k pohlavnímu styku, který trvá i několik minut. V ten den již musí být na dně klece dostatečné množství čerstvých vrbových proutků, které můžeme doplnit slabými větvičkami doubků, lípy a topolů. To vše se děje již počátkem dubna, kdy bývá příznivé počasí. Spářená samička začne oloupávat vrbové poutky a zkrátí je na délku 45–50 mm. Tento stavební materiál si zobákem zastrčí do peří na hřbetě a kostrčních per a křídly je přitiskne. Při vlézání do budky někdy materiál ztratí, ale při opětovném pokusu je již úspěšná. Velmi často můžeme pozorovat, že samec doprovází samičku při letu do hnízdní budky a po vylétnutí ji opět následuje. V této době se u něho projevuje zvýšený nepokoj. Zdržuje se neustále v její blízkosti a pronikavě křičí. Svými pohyby naznačuje, že by chtěl samici krmit.



Můžeme pozorovat, že se občas zastaví a drápky se škrábne na hlavě. V tuto dobu vypouští tiché, skoro neslyšitelné, rychle za sebou následující tokavé zvuky. Zatím co spářená samička začíná stavět hnízdo, dvě liché samičky neustále svádí samečka. Široce se rozkročí, tělem vytvoří jakousi kolébku, natáhnou krk, roztáhnou křídla směrem nahoru a zvednou ocásek. Když je sameček uspokojí, i ony začnou stavět hnízdo. Sameček krmí v budce jen svoji družku, liché samičky se musí postarat samy o sebe. Stavbě hnízda věnují vždy velkou pozornost a staví je zhruba 7–10 dní. Můžeme jim nabídnout také stébla slámy, lýko, listí, kousky papíru, slabé olšové větvičky a také větvičky ovocných stromů, na kterých však nesmí být chemický postřik. Spářené samičky někdy uvítají pomoc samečka při stavbě hnízda uvnitř budky. Samec však nikdy materiál do budky nenosí. Samička snáší asi za 14–20 dní po vypuštění do voliéry obden 3–6 čistě bílých vajíček. V době snášky prvního vajíčka velmi často ještě není hnízdo dokončeno, samička jej opravuje a dokončuje během hnízdění. Hnízdo, které samička postaví má tvar nedokončené koule a vchod do něho představuje krátký tunel. Na snůšce zůstává sedět zpravidla při třetím sneseném vajíčku, někdy i dříve. Doba zahřívání je 20–22 dní. V den vylíhnutí prvního mláděte již musí mít k dispozici měkký žír. Mláďata ihned po vylíhnutí mají kůži masové barvy a chmýří oranžově červené, běháky žluté a drápky světlé. Za 10 dnů jsou tmavohnědá, oči polootevřené, na běhácích několik tmavých skvrn, zobák světlehnědý. Kořen zobáku se začíná barvit černě. V té době se u nich objevuje druhé chmýří, žluté nebo žlutozelené, později se však ztratí a je tmavošedé. Chmýří na hlavě, které se vyvíjí později, má nejdéle žlutou barvu. To můžeme pozorovat i u agapornise škraboškového (personata). Osmý, nejpozději však desátý den okroužkujeme mláďata uzavřenými kroužky z hliníkové slitiny, nově však také z tvrzené plastové hmoty o vnitřním průměru 4,5 mm. Mimo označení státu CZ, roku 06, prakového čísla kroužku 001–x bývá často uvedeno také číslo chovatele, případně i zkratka klubu. V České republice existuje Klub chovatelů papoušků rodů Agapornis a Forpus. Jeho členové si vytkli za cíl zvyšovat úroveň našich chovů do té míry, aby čestně obstáli v soutěži na Světovém šampionátu ptactva.


Lichým samicím – samoživitelkám ponecháme po okroužkování nejvíce dvě mláďata a zbývající podsadíme rodičovskému páru. Předejdeme tak nadměrnému vysilování lichých samic, které by mohly i uhynout. Třináctý den odpadne mláďatům vaječný zub, kterým rozrušilo skořápku a proklubalo se z vejce. Patnáctý den jim vyrůstají krvavé pisky na křídlech dlouhé 2 mm, další den se již ukazují zelené špičky per. Po 19 dnech je peří na křídlech dlouhé 1 mm, za 23 dny již 8 mm. Hlava je zelená, zobák na horní polovině černý až černohnědý, na špici a na okrajích žlutohnědý. Běháky jsou šedočerné, drápky černé. Za čtyři týdny jsou mláďata již dobře opeřená a za 5 týdnů opouštějí hnízdo. V té době mají krycí peří dorostlé, plně jim zrohovatí asi za 45 dnů. Výletci se opeřením značně liší od rodičů. Zelená barva je bledší, červené zbarvení na hlavě jim ještě chybí a je nahrazeno šedou až šedožlutou barvou. Tváře a krk mají světle růžové. V šesti měsících začínají přepeřovat a jejich zbarvení je pak stejné jako u rodičů. Samečci začínají přepeřovat dříve než samice, především na čele, kde se začíná objevovat červené peří. Jakmile nejmladší výletek opustí hnízdní budku, chovatel z ní vyjme znečistěné hnízdo a perfektně ji vyčistí. Zatím co samice začne stavět nové hnízdo, samec ještě 14 dní dokrmuje výletky. Nejen na noc, ale také při vyrušení se mladí ptáci vracejí do rodné budky. Jestli-že se samička připravuje znovu k hnízdění, vyhání vlastní mláďata z hnízdní budky a nenechá je zde ani přespávat. Již několikrát se stalo, že výletkovi ukousla část prstu. Právě proto je bezpodmínečně nutné, aby v kleci či voliéře byla zavěšena druhá budka, kterou výletci obvykle ihned obsadí. Patnáctý den po vylétnutí je vhodné přemístit mladé do jiné voliéry.
Pokud tak neučiníme a výletky ponecháme s rodiči delší dobu, nastanou problémy. Ze druhého hnízdění se vylíhnou mláďata a temperamentní otec začne výletky pronásledovat, někdy, především samečky, je schopen i zabít. Dalším nebezpečím je možnost, že otec – dobrák může krmit současně dvě generace, čímž se značně vysiluje a na konci sezóny je natolik zeslabený, že může uhynout. Zkušení chovatelé růžohrdlých mají mezi jednotlivými boxy voliér dvojité stěny s mezerou 40–50 mm. Agapornisové se s oblibou přichycují zobákem a běháky za pletivo a prsty jim vyčnívají do sousední voliéry. Pokud budeme mít jen jednoduchou stěnu, především výletkům hrozí nebezpeční, že sousedící ptáci je napadnou a ukousnou jim článek prstu. Po přepeření výletků si vybereme pro vlastní potřebu a výstavní účely ty jedince, kteří se nejvíce přibližují mezinárodnímu vzorníku (standardu). Přemístíme je do jiné voliéry a naučíme je chodit si pro krmivo do výstavní bodovací klece. Přibližně za jeden měsíc začneme na ptáky mluvit a přibližovat se opatrně k výstavní kleci. Většina z nich přítomnost chovatele toleruje a chová se klidně. Vždy se najde několik jedinců, kteří si na výstavní klec nikdy nezvyknou. Tyto ptáky odchytíme a zařadíme je mezi prodejné. Chovatelé, kteří soutěží na výstavě Exota Olomouc a mají kvalitní chov, nechávají rodičovský pár zahnízdit dvakrát za sezónu. Je ověřeno, že výletci ze třetího hnízdění mají malé a slabé postavy, což je způsobeno značným vyčerpáním organizmu rodičů.
Po skončení chovné sezóny oddělíme samce od samiček a umožníme jim odpočívat nejméně 6 měsíců. Hnízdní budky vyčistíme a klece omyjeme desinfekčním prostředkem. Již na podzim se mezi výletky začnou projevovat samičky. Ačkoliv ve voliéře není zavěšená budka, dospívající samičky olupují kůru z vrbových proutků, zastrkávají si ji do peří na zádech a kostřeci a takto létají ve voliéře. Následně přistanou na bidle se široce rozkročenýma nohama. Naopak samec má při sezení na bidle v klidovém stavu běháky těsně se dotýkající. Někteří chovatelé mají od podzimu do jara voliéru zakrytou posuvnými zasklenými rámy a umožní tím ptákům celoroční pobyt ve voliéře. Jiní chovatelé voliéru nezakrývají a v zimě umožní ptákům za slunečného počasí vyletět ze zděné budovy do voliéry na dobu jedné hodiny. Zlepšují tím kondici svých miláčků. Osvědčilo se mít v zimní ubikaci teplotu 10 °C. Jestliže budeme mít až do jara ve zděné budově teplotu 20 °C a následně ptáky vypustíme do chladné voliéry, urychleně začnou pelichat a vůbec nezahnízdí. Pokud chovatel nemá do zděné budovy zavedeno ústřední topení, při venkovní teplotě -20 °C klesne v ubikaci teplota pod bod mrazu a není možné používat automatickou napáječku. V tomto případě jim vodu k pití podáváme v nízké misce a následně ji odstraníme. Když tak neučiníme, voda začne mrznout a když do ní ptáci vstoupí vícekrát po sobě, omrznou jim prsty. Začnou je svědit a pokud nezasáhneme včas, rozkoušou si je do krve. Léčení bývá úspěšné, musíme však vzniku takové situace předcházet. Nedoporučuji společný chov růžohrdlých s ostatními druhy rodu Agapornis, poněvadž jsou velmi nebezpeční a útoční. Rodiče velmi pečlivě krmí svá mláďata a odchovy jsou početné. Pro tuto vlastnost jsou růžohrdlí velmi často používáni i jako chůvy k odchovům vzácných druhů rodu Agapornis. Jsou známy i případy, kdy růžohrdlí odchovali korely a alexandry malé.
Růžohrdlí jsou ptáci velice hluční. Dovedou se ozývat v krátkých intervalech 10–20 krát za sebou a to téměř po celý den. Jejich křik je tak pronikavý, že není vhodné je umístit v bytě, zejména v místnosti, kde se po celý den zdržujeme. Nadání k řeči mají nepatrné.
Diplomovaný biolog Heinz Reissmuller z Eberswalde měl na podzim roku 1986 chovný pár růžohrdlých. Samice však měla vlivem nadměrného příjmu semence a slunečnice většinu opeření na těle a křídlech červeně zbarvené. V odchovně byla teplota 15 °C a v budce se nalézalo 5 mláďat. Nejmladší z nich mělo krásnou kruhovou chocholku.
Stejně jako u andulek, také u růžohrdlých se vyskytují barevné mutace. O nich se dočtete v některém dalším vydání časopisu.

Na základě dodatku ke vzorníku č. 1 / 1986 je agapornis růžohrdlý zelený (původní zbarvení) zařazen do skupiny P VII, třídy VII / 4 a skupiny COM J.
Při posuzování je 20 bodů určeno na typ, postavu a křídla, 35 bodů na barvu a kresbu, 15 bodů na velikost, 10 na nohy, stehna a drápky a zbývajících 20 bodů na kondici. Od tohoto ideálního počtu bodů má posuzovatel právo odečíst v pozici typ, postoj, postavení křídel na nesouměrnou postavu -6 až -10, na příliš široký postoj -2 až -4, na menší a nesouměrnou hlavu -3 až -6, na vystrčený nebo deformovaný zobák -2 až -4, na úzký nebo zaškrcený krk -3 až -6, vysoko posazená nebo zkřížená křídla -2 až -4, hrbatá záda -5 až -8 a tučné nebo vystupující břicho -5 až -8 bodů.
V pozici barva a kresba za barvu neodpovídající popisu druhu -8 až -15, nepravidelnou kresbu -10 až -15 a na znaky neodpovídající pohlaví -5 až -10 bodů.
V pozici velikost to je za menší nebo zakrslou velikost -4 až -8 bodů.
V pozici nohy, prsty, drápky je za křivé nohy a barevné odchylky odečet -2 až -4 a za chybějící prst nebo dráp -5 až -10 bodů.
V pozici kondice ztratí plachý nebo naopak spící pták -5 až -10, za nepřiléhavé, rozcuchané a poškozené opeření -4 až -6, za scházející nebo poškozené pero a zkřížené letky -4 až -6 a za neodpovídající délku ocasu, visící ocas nebo chybějící pero -4 až -6 bodů.
Výborný pták získává 90 a více bodů, velmi dobrý 85–89 bodů a dobrý 80–84 body.
Na výstavě Exota Olomouc se již nevyskytují růžohrdlí s hodnocením nižším než 80 bodů. Na 51. Světovém šampionátu ptactva roku 2003 v Amiens ve Francii měli agapornisové růžohrdlí velmi dobrou úroveň. Je pravidlem, že vítězný pták získá maximálně 93 body ze 100 možných. V roce 2006 se na výstavách v České republice u agapornisů růžohrdlých nejčastěji vyskytovaly následující chyby:

1. zobák vyčnívající před čelo,
2. malý pták, který od čela ke konci ocasu nedosahuje délky 175 mm,
3. vyklenutý kostřec,
4. dlouhá a zkřížená křídla,
5. pták při sedění ve výstavní bodovací kleci nedodržuje úhel 60° s rovinou bidla,
6. sklopený ocas,
7. visící ztučnělé břicho,
8. chybějící drápek,
9. ukousnutý článek prstu,
10. chybějící tělesná hmota. Pták není výstavní typ.

podpora webu


PODPORA

Gallery

normal_p1080209 normal_pa160017 normal_pb050056 dutchbluefallow OLYMPUS DIGITAL CAMERA greensilvermediumdark nigrigenis-violet1 lutino-black_b pied_mauve2 pied_recessive_yellow1 sable-pastel-green_b silver-green-olive_big spangle-blue2_b dark-green-redface2_b dark-green-redface_b dark-violet5_b

podpora

Gen.kalkulačka

MY WEB

počitadlo

TOPlist